Mikulášská nadílka

„Mikuláši, Mikuláši, proč ten čert nás tolik straší. My už všichni slibujem, že zlobit už nebudem.“ Tak už je to tu zase. A co? No přece 5. prosinec. Čas Mikuláše, čerta a anděla. Všichni jsme od samého rána, co jsme se setkali ve třídě, na nic jiného nemysleli. Pravda, něco málo jsme se učili, ale myšlenky byly úplně někde jinde. Když někde něco bouchlo, zachrastilo, zacinkalo, už jsme byli ve střehu a čekali jsme, jestli se mezi dveřmi neobjeví ony očekávané postavičky.

A stalo se. Buch, buch, buch. Cosi bouchá na dveře, chrastí řetěz, cinká zvonek a do dveří vchází Mikuláš, čert a anděl. Vlastně to pořadí bylo jiné. Nejprve se do dveří nacpal čert, pak důstojně vešel Mikuláš a za ním poklidně anděl. Někdo se bál, někdo obavy skrýval, ale byli i stateční, kterým vůbec nevadili. Po krátkém rozkoukání jsme jim přednesli básničky, které jsme se ve škole naučili. Moc se jim prý líbily. „Zlobivci“ byli označeni černou čertovskou značkou a dostali jednosměrnou jízdenku do pekla. Ale všechno dobře dopadlo. Ne že si nikoho neodnesli, ale ještě jsme všichni dostali sladkou nadílku. Na konec jsme se s nimi i vyfotili. I přes větší či menší strach jsme si to moc užili a těšíme se na večer, co nás čeká doma. Za všechny malé čertíky a andílky z 1. ročníku napsala: D. Pirstitzová