Mikulášská nadílka

“ Čert, anděl a Mikuláš přišli zase mezi nás.

Hodné děti pochválili, zlobílky zas hubovali.

Nikoho však neodnesli, protože jsme slibovali,
že už všichni hodní budou.

Zpívali jsme, přednášeli, sladkou odměnu pak dostali.

Do konce už je jen skok, a tak ahoj napřesrok.“

Na Mikuláše, anděla a čerta jsme se všichni, i když s menšími či většími obavami, moc těšili. Dočkali jsme se. Ono očekávané a tajemné, ale zároveň obávané cililink zaznělo. 6. prosince se naší školou celé dopoledne neslo zvonění, cinkání a chřestění. Najednou se za ne jedněmi dveřmi ozval dupot a řinčení řetězu. „Buch, buch, buch“. Nedočkavě jsme čekali, kdy se dveře rozlétnou, otevřou a oni vejdou. Tu se dveře se otevřely a… ti hodní se lekli, ti zlobiví klekli. Přišli. Mikuláš, představitel
dobrosrdečnosti, anděl dobra a čert zla. Na učení jsme se moc nesoustředili, protože při každém zazvonění to v nás hrklo. Chvíle jsme si proto krátili malováním, povídáním, zpíváním, vypravováním… Zastavili se v každé třídě, kde hodné chválili a hříšníky kárali. Čert běhal, káral a značil hříšníky, anděl zlo mírnil a Mikuláš naděloval. Sladkou nadílku jsme si ale museli zasloužit. Přednášeli jsme, zpívali jsme, tančili jsme. Všichni ještě dlouho po odchodu Mikuláše, čerta a anděla si povídali a sdělovali své dojmy. No a jak to bývá, zazvonil zvonec a nadílce byl konec. Avšak celé dopoledne se v našich uších neslo andělské zvonění a čertovské řinčení.

Za všechny andílky a čertíky napsala: D. Pirstitzová